Václav
Klaus
ml.

100 let boje o existenci státu


29. října 2018 Novinky.cz

    sdílejte:


Před sto lety naši předkové vybojovali, poněkolikáté v historii, právo českého národa na to, vládnout si sami. Minulá století i století poslední ukazují, že nejde o nic samozřejmého.

Jako červená nit se táhnou našimi dějinami období, kdy je naše země jen kořistí jiných mocností. Přerušována obdobími národního vzepětí, samostatnosti a síly. Po celá staletí pozorujeme vlivné lidi, politiky či vládce, kteří pracují pro cizí zájmy a v konfliktu s nimi jejich oponenty, pro které stojí na prvním místě, že jsou Češi a vidí svět z tohoto úhlu pohledu. Před dvě stě lety, před sto lety i dnes. Bez ohledu na panující režim.

Československo vzniklo jako důsledek aktivity ryze vlasteneckých sil a osob: Rašín, Kramář, Masaryk, Beneš... Podpořených vojensky desítkami tisíc legionářů, z nichž tisíce padly v boji. Podpořených přirozenou podporou obyvatelstva. Obyvatelstva sebevědomého, vyrůstajícího v prostředí národního obrození na školách, v divadlech, v tělocvičnách Sokola. A také v prostředí hospodářského rozmachu českých měst a venkova, českého kapitálu a prudkého rozvoje českých podnikatelů, napříč celou zemí. V okamžiku rozvratu konce první světové války, jsou pak tyto české síly silnější a životaschopnější – opět po stovkách let vzniká samostatný stát a my tento historický okamžik slavíme.

Existence samostatné republiky nebyla a není samozřejmostí. Na samotný práh existence jsme se jako národ dostali v konfliktu s nelidskou tyranií hitlerovského Německa. Tehdy byl za vyvěšení české vlajky trest smrti. Na velice slabou úroveň samostatnosti jsme se dostali i jako satelit sovětského komunistického impéria. To naše vlajka visela na ulicích doprovázena rudým praporem. Další období, kdy česká vlajka nevlaje hrdě sama – zažíváme dnes. Visí nám pod kontrolou modrého praporu panevropské ideologie.

Psal jsem tu před pár týdny o dělení západního světa na lidi „belong somewhere" – patřící někam a „belong anywhere" – patřící kdekoli. Konflikt sil národních vůči silám vyznávajících převážně „širší" ideje dominuje politickému střetu i dnes. Ale tento konflikt byl tady vždycky bez ohledu na režim. Co jiného je komunistické Pražské jaro a Smrkovský, Černík a spol.? Vždyť to byli kovaní komunisté, ale chtěli drobet odlišnou českou cestu. Ne zcela černobílá je v tomto prizmatu i role Gustáva Husáka (předválečného komunisty, vězněného za Stalina) a hlavní tváře „normalizace". Ale dle všeho patřil se Štrougalem do jiného křídla než zcela kolaborantské kreatury typu Biľaka a Indry (s jejich původním plánem Dělnicko-rolnické vlády po vstupu vojsk). Zachoval malou míru autonomie (zejména pro své Slováky) alespoň v hospodářské oblasti (nebyla tu taková bída jako v jiných zemích).

A podobně můžeme probrat jakoukoli dekádu uplynulých sta let a uvidíme podobný střet.

I tento pátek dokáže říci jeden starý ctihodný poslanec ve slavnostním projevu, že Česká republika nemá vlastně smysl existence, že rozhodující je humanita a solidarita, kterou teď neprojevujeme. No a já se u toho kroutil v lavici, protože pro mne svět (i se vší humanitou a solidaritou) nemá bez České republiky jakýkoli význam.

A tento konflikt je i ve společnosti. Spousta vlivných lidí dokáže psát cosi o Čecháčcích a vyjevovat nejenom nezájem nebo neprioritu, ale i výsměch a nenávist k vlastní zemi a jejím lidem (jakkoli jsme nedokonalí). A má to i důsledek hospodářský. Chabá podpora českých firem v cizině a středním českým podnikatelským subjektům doma. Ztrácíme pozice v zemích nám dlouhodobě nakloněných (např. Vietnam) a nehájíme energicky české hospodářské zájmy.

Jsme na sestupné dráze v této věci. Podkopáváme ideje a zejména síly, na nichž se republika zrodila a psal jsem o nich v úvodu článku. Nemáme proto dnes jen nostalgicky vzpomínat. Musíme tyto síly sdružovat a podporovat. Nebát se.

Protože co je naším úkolem na tomto světě? Vychovat z dětí slušné lidi, schopné starat se sami o sebe. Tím přispějeme humanitě, solidaritě a lidstvu. A zachovat Českou republiku dalším generacím. Protože to je náš domov, místo, odkud se na svět díváme. To je naše vlast a nejlepší součást světa.


Václav Klaus ml.





    sdílejte: