Václav
Klaus
ml.

Homo adopce


1. dubna 2019 Novinky.cz

    sdílejte:


V parlamentu se projednává zákon o manželství stejnopohlavních párů a s nimi souvisejícímu právu na adopce dětí.

Hodnotit sám sebe je pitomý a trapný. I docela upřímní a skromní lidé říkají naprosté hlouposti, když mluví o sobě. Ale musím zmínit tady o pondělních komentářích, že skoro vždy se snažím dívat na nějakou věc z trochu jiného úhlu pohledu než ostatní. Není to kvůli provokování. Sám rád čtu takové věci, i když s nimi třeba ani trochu nesouhlasím.

Mrtvola vždycky plave po proudu, jenom to, co je živé, může plavat proti (Chesterton). Ovšem najít inspirující lidi je hrozně těžké. Nejsou ani lidi na normální práci u nás, natož lidi s klasickým typem argumentace (pocházejí v této části světa až snad z antiky) a s kreativním uvažováním. Kdysi jsem se tu vyznal z obdivu k „třem Č" – Čapek, Čechov, Chesterton. Dnes tedy jedno další Č – přidám.

Ani bych dnes totiž už o homosexuálním zákonu nepsal. Předkladatelské lobby se podařilo veřejnost unavit, debatu zploštit a dostat z ní emoce. Ale pak jsem četl na sociální síti rozbor paní Moniky Čírtkové, advokátky z Kolína. A musím se s Vámi o tyto myšlenky podělit:

Důsledkem homosexuálních manželství by měla být mimo jiné možnost těchto párů adoptovat děti.

Ovšem vzletná práva a ideje často narazí na praxi. Například společné vlastnictví výrobních prostředků je idea, která asi nezasluhuje automatické odsouzení. Ovšem v praxi dojde k tomu, že zabavujeme majetek stávajícím vlastníkům. Krádeže, emoce, zlo. Další praktickou věcí je, že někdo pak ve fabrice stejně musí rozhodovat a někdo poslouchat – idea společného vlastnictví nedojde k naplnění.

Podobný střet s praxí nastává u ideje homoadopcí.

Základním kritériem je logicky tzv. zájem dítěte. Ale rozhoduje se vždy o zájmu konkrétního dítěte. Nikdy to není nějaký obecný zájem, vždy musíme věnovat pozornost situaci toho jednoho dítěte, o jehož budoucnosti se jedná.

Za dítě, které žije v dětském domově a nemá rodiče, nese odpovědnost stát. Pokud budou při rozhodování o adopci takového dítěte na výběr dvě možnosti, a to žadatelé-manželé muž a žena a žadatelé muž a muž, komu stát toto dítě svěří? (V ČR je mnohem větší počet žadatelů než dětí volných k osvojení.)

Není to vůbec tak jednoduché, jak nám to zastánci homoadopcí předkládají. To rozhodnutí totiž nedělá stát, ale konkrétní lidé. Rozsudek vynese konkrétní soudce, rozhodnutí doporučí konkrétní sociální pracovník. Kdo z nich si vezme na svědomí verdikt, že zrovna tříletý Honzík nebude mít nikdy v životě žádnou maminku? Že malá Katka nezažije nikdy, co znamená mateřská náruč, nikdy nikoho neosloví „mami"? Že matka v jejím životě prostě nemá místo? Protože ji stát určil jako dítě, které si matku nezaslouží?

A existuje vůbec dítě, v jehož zájmu je nemít mámu? Viděl někdy někdo takové dítě? A jak tedy vybereme z dětí vhodných k adopci to, kterému tento osud připravíme? Homosexuálové mají prý nárok na adopce, nesmíme je diskriminovat. Ale můžeme diskriminovat děti, které hledají nové rodiče, tím, že jim upřeme matku? A kdo si to vezme na zodpovědnost? Kdo z nás by takové rozhodnutí byl schopen učinit bez výčitek svědomí?

Ve Sněmovně tedy neleží zákon, který je tolerantní a nikomu nic nedělá a jeho odpůrci nejsou lidé zapšklí a nesnášenliví.

Odpůrci zákona stojí na straně naší civilizace, práv dítěte, normálního světa. A taky dobra.


Václav Klaus ml.





    sdílejte: