Václav
Klaus
ml.

La dolce vita (Sladký život)


24. dubna 2017

    sdílejte:


Nevím, zdali je život zrovna sladký. Koneckonců i stejnojmenný kultovní film režiséra Felliniho (zanedlouho uplyne neuvěřitelných 56 let od premiéry) byl o ničem jiném. Pochopitelně Anita Ekberg koupající se v římské fontáně byla superkrásná. Ale...

Dnešní komentář nebude filmovou kritikou. Kdyby byl, musel bych se při vzpomínce na Felliniho (Sladký život; Silnice; ...) v kontrastu se současnou produkcí filmového „umění", strašně naštvat. A to právě nechci. Protože život určitě není sladký, ale těšit se z drobných radostí, vidět svět pozitivně, hodně se smát (jen tak nebo pitomcům) – bez toho nejde žít.

A k životní radosti potřebujete nadhled. Můj oblíbený G. K. Chesterton k tomu říká: „Všechny nové myšlenky lze najít ve starých knihách. Budou tam na svém místě, v rovnováze a mnohdy popřeny nebo porovnány s mnohem lepšími myšlenkami. Že tam některé módní myšlenky dneška nejsou, neznamená, že je velcí myslitelé minulosti zanedbali, je to naopak důkazem, že je tak důkladně promysleli."

Tak bych si dnes dovolil říci pár slov k radosti a optimismu. Radost (a pokora) je hlavní v každém povolání. V učitelském obzvlášť. Teď je v módě strašná vážnost, složité zkratky – RVP, GRT – druhý stupeň kariérního řádu, metodický pokyn k prevenci...

Ale já školu vždy vnímal jinak.

Pan školník v čisťounkých montérkách se jde pochlubit novýma kytkama na zahradě. I kdyby nevím co, věnuji tomu pět minut. Malý kruh je stejně nekonečný jako velký...

Vlajka se třepotá na stožáru. Paní učitelka vede prvňáčky z ranní družiny. Má to pod kontrolou, a tak se profesionálně usmívá. Sluší jí to. Prvňáčci hromadně zdraví. ... Zvoní, bouchají dveře a ruch utichá. A vy už jdete do kanclu s úsměvem na tváři. Tady je svět ještě v pořádku.

Hlavní je mít ve škole lidi, co učí rádi. Jinak se to nedá vydržet. Třída se musí za hodinu aspoň jednou zasmát. Vždyť mají nejlepších osm let života právě. :-)

Jen ten, kdo měl šťastné dětství, vyznává tradici, ten druhý zuřivě útočí na svět.

Radost a lidská slušnost. Kolikrát jste někde v cizině, nikoho neznáte, sám. A třeba číšník nebo prodavačka vám řekne něco milého. Jasně, je to součást jejich práce, ale hned se z osamělého cizince cítíte součástí lidského rodu.

Věřím, že lidi jsou v jádru dobří. Vždycky, v nějakém problému, se někdo s pomocnou rukou ukáže. Jasně, když jdete dolů – je jich míň. Když nahoru, kolotají v soustředných kruzích. Ale to je něco jiného.

Každý den ráno začíná nové dobrodružství, být na světě je úžasná věc.

A jestli jsem v tomhle komentáři neměl pravdu vůbec v ničem. A budoucnost je temná a lidstvo zkažené. Pak musím zakončit opět Chestertonem.

„Jenom ti, kteří vydrží ještě deset minut, když už je vše ztraceno, vytvářejí naději."

Za týden bude první máj. Teplo, vše rozkvetlé, lásky čas ... a  Muž není nikdy tak slabý, jako když mu žena šeptá, jak je silný.


Václav Klaus ml.



    sdílejte: