Václav
Klaus
ml.

My z paneláků


17. července 2017 Novinky.cz

    sdílejte:


Týden nabídl i přes okurkovou sezónu spoustu zajímavých věcí, které by se mohly komentovat. Mě však zdaleka nejvíce zaujala kauza paní režisérky (Olgy) Sommerové a jejího komentáře na lidi z paneláků.

Tato dáma, mimo jiné kandidátka do Sněmovny v dresu TOP 09, se v debatě o umístění Kaplického knihovny vyjádřila takto: „Na Severním Městě? A kdo by tam jako chodil? To, co tam bydlí v těch panelákách?"

Ne, nezačnu o pohrdání, o povýšenosti, byť by se to nabízelo. Řeknu pár slov o panelácích. A o nás, co jsme „to". Mně bude 48, na proseckém sídlišti jsem v paneláku ve třetím patře prožil 30 let. Více než polovinu života. Narodil se nám tam Vojta. Když jsem poprvé doprovázel svou první ženu, cesta končila u obrovského panelového věžáku v Letňanech. Nevím, co jsem jí tehdy říkal, myslím, že nějakou blbost, že má krásné vlasy jako Robert Plant z Led Zeppelin. (A nelhal jsem ). Tři čtvrtiny mých spolužáků a kamarádů byly ze sídliště. Bylo to moje dětství. My za to nemůžeme, že jsme se narodili jako „Husákovy děti", co teď dospěly pomalu do Abrahámových let.

Současná propaganda se snaží mladé generaci vykreslit osmdesátá léta jako černobílý film z nějaké kriminální bondovky – hrstka statečných (mám je dodnes v úctě) vs. zločinní státní agenti. Jenže ona ta dělicí čára běžela v normálním světě každý den a byla mnohem subtilnější. Někteří gymnaziální spolužáci jezdili vlakem Družba do Moskvy a teď se druží na jiných velvyslanectvích a v dnešních polovládních organizacích a médiích. Někteří nejezdili.

Já jsem třeba v životě nebyl na schůzi Pionýru ani neskládal ten posranej slib. Viděli jste slušné lidi okolo, učitele. Někdo pracoval v „kulturním středisku" (v jádru bolševikem organizovaném útvaru jako koneckonců všechno), ale nedělal tam nic jiného, než že se snažil udělat pár slušných koncertů pro mladé.

Naši generaci už vládnoucí moc nedokázala ideově ovlivňovat. Jo, pár vychcánků to ještě zkoušelo – využít příležitosti. Ale většina (nás z paneláků) byla jinde. Někdo jezdil na Portu a do přírody s báglem („kotlíci") – byly jich masy. Někdo chodil na Barču na metal a na Chmelnici na něco intelektuálnějšího. Masově se chodilo do filmového klubu na „pořádný" filmy o něčem. Holky byly většinou „Depeche Mode" – měly černý úplně všechno. Naše generace žila tak nějak režimu napříč.

Nikdo neměl peníze na těch pár podniků ve středu města, co nezavíraly v deset. Tak jsme byli po bytech na mejdanech v těch panelácích. Na sídlištních diskotékách byla pravděpodobnost toho, že dostanete na držku vs. že se s někým seznámíte, asi tak 15:1, protože takový byl i poměr frustrovaného mužského osazenstva a žen.

Jasně, míchám pátý přes devátý, jen tím chci říct, že lidi se prostě snaží žít, ať je doba všivá a okolí betonovo-blátivý, nebo je doba radostná (ono je to vždycky jak pro koho), nebo divná jako teď. A hodnotit lidi černobíle je znak životní nezralosti – naše parta třeba měla zrovna extrémní pifku na ty „kotlíky", ale po třiceti letech teď už občas v autě nejen nepřepnu Nohavicu, ale někdy dokonce ani Nedvěda :-).

A proto když je někomu šedesát nebo kolik a mluví o lidech z paneláků jako o nějakém „to" – tak mě to šíleně vytočilo. To pohrdání lidmi a víra ve vlastní nadřazenost. Vždyť to je celé strašné dvacáté století – Hitler byl přece povolán „prozřetelností", aby vedl německý lid. Soudruh Stalin byl součástí „předvoje" dělnické třídy – něčím víc, a tak dále.

Ne, nebudu se už na tu paní vztekat – půjdu si pustit Respice Finem nebo 777 vteřin v Československu – dílo jejího bývalého muže Jana Špáty patří v dokumentech k tomu nejlepšímu, co tady vzniklo. Ale nepíšu román, jen komentář. Já proti lidem z cihlovejch baráků – nic nemám.


Václav Klaus ml.



    sdílejte: