Václav
Klaus
ml.

O co jde a o co nejde ve vzdělávání


10. ledna 2017 Učitelské noviny

    sdílejte:


Daňoví poplatníci (vy všichni) letos zaplatí 156 miliard na vzdělávání. To je pro představu zhruba šedesát tisíc na průměrnou čtyřčlennou rodinu. To byste se asi doma divili, kdyby to chtěl stát zaplatit najednou třeba složenkou 3. ledna po Vánocích, že? No, nic.

V jádru jde o vzdělávání 2 milionů konkrétních mladých lidí. Nejde o podporu institucí, bytové situace školníků nebo zaměstnanost žen vyššího středního věku. Na to je případně sociální systém, ale rezort školství by se měl věnovat znalostem žactva. Konkrétních dětí, které dohromady tvoří žactvo.

Neustálé vypouštění nesmyslů
Když se podíváme dílem na výsledky nijak obtížné státní maturity (čtvrtina propadne z matiky apod.), dílem třeba na výsledky PISA (pisa.oecd.org), kde čeští žáci zaznamenávají za posledních deset let (od Buzkové „reforem" a „er-vé-pé-ček") propad v matice i přírodních vědách a stagnaci i v podprůměrné úrovni čtenářských dovedností, měli bychom bít na poplach.

My se naopak, pod praporem další politicky silné paní ministryně, snažíme vše nefungující ještě umocnit na druhou či na třetí. Výsledky uvidíme v datech za tři čtyři roky a nepůjdou nahoru.

Ale, a co je důležité, a je o tom tento článek – nedílnou součástí strategie neschopných vládců rezortu ... ne to jsem nenapsal přesně, oni nejsou neschopní, svým způsobem naopak, jen sledují jiné cíle, než je vzdělanost mladých lidí ... tak tedy nedílnou součástí systému je neustálé vypouštění nesmyslů, odváděcích témat, mediálních bublinek a dalších irelevantních věcí, které s výukou takřka nesouvisejí, ale zabaví média, pedagogické věrozvěsty a podobně.

Příležitost pro parazity
Typově Kariérní řád. Vezme se kousek pravdy, dobří učitelé by měli dostat výrazně přidáno. Jinak by se s tím ven nemohlo. Přidá se správná ideologie – tedy co bychom ještě sebrali ředitelům za pracovní kompetenci a přidali jim za povinnost, abychom z nich vyrobili nesamostatné poslušné převodové páky státních a krajských orgánů? Tohle je skvělé – sebereme jim kompetenci hodnotit své učitele a přidáme povinnost sepisovat o nich traktáty a další byrokracii ve prospěch atestačních komisí kariérního řádu. Vytvoříme příležitost po parazity školského systému – určitě bude nějaké externí doškolování nebo tak pro kantory bažící po vyšším stupni. A hlavně dokážeme roky mudrovat, zda má být 2, 8, 3, 12 nebo 5 kategorií učitelů a vymýšlet definice a kritéria. Tím se noviny a televize zabaví na dost dlouho. Nyní vítězí vědecký poznatek, že kategorie učitelů jsou tři.

Permanentní revoluce
K dalšímu typu odváděcích témat patří jakási permanentní pedagogická revoluce. Učíme zastarale a to se musí změnit. Tedy nestaráme se o to, zda učíme dobře či špatně a máme či nemáme výsledky, ale neustále je třeba sytit systém novými a novými nápady, změnami a revolucemi v pedagogickém postupu.

To se líbí často i mladým skutečně zapáleným učitelům, kteří s frustrací hledí na školský systém a jsou náchylní přeskočit na myšlenku, že chyba je v „didaktice matematiky" nebo v přístupu k motivaci žáků. Starší učitelé, co zažili již 6 zásadních reforem výuky, jsou trochu rezistentnější, ale pedagogičtí věrozvěsti na nás blikají ze všech stran (i stránek odborných časopisů).

Pět pravidel
Já to s prominutím vidím jinak (a mám výhodu, že svůj pohled mohu opřít o „dominantní" výsledky studentů naší školy v celostátních srovnáních). Já chtěl po učitelích vždy pět věcí a používané pedagogické postupy (zejména z filozofického hlediska) pro mne byly až druhořadé či třetiřadé.

Zaprvé musí kantor umět svůj předmět a svoje řemeslo (tam jsou pravda ty jednoduché pedagogické postupy, ale myslím, že to je řemeslo a ne věda).

Zadruhé musí být důsledný (v tom jsou čeští učitelé a celé školství velmi chabé), tj. skutečně vytvářet na žactvo jistý „klasifikační tlak", pravidelný, systematický, spravedlivý a rozmyšlený.

Zatřetí musí být týmová hráč, tj. Drží dohodnutá pravidla a systémy, i když by to třeba sám udělal jinak, kdyby vedl školu. Je na něj spoleh. Když si tělocvikář ráno před lyžákem zlomí nohu, je to ten kantor, co jednou za čas řekne – „tak já pojedu, někdo tam jet musí."

Začtvrté musí mít přirozenou autoritu. Což se bohužel nedá změnit. Ale ve škole musíte mít skutečné kantory, lidi, co mají ten dar, nikoli někoho, kdo je tam jen tak omylem. To je podobné jako třeba u herců. Je to specifické povolání.

A za páté a nejdůležitější, musí učit rádi. Těch ostatních jsem se snažil vždy zbavit „as soon as possible".

Jestli učitel přísahal ve výuce čtení na slabikovou nebo genetickou metodu, mi bylo zcela lhostejné. Ale děti musely v květnu číst. Dobrý kantor to dokáže oběma metodami.

Možná je to pro někoho příliš konzervativní pohled, ale odpovídá realitě a nese výsledky, jak v rámci České republiky, tak celosvětově. Země s konzervativním, velmi konkurenčním školským systémem, třeba jihovýchodní Asie, se ve výsledcích svých žáků (i celých systémů) okolo nás řítí jako Mercedes vedle Trabantu.

Rozlišujte, prosím
My ale otevřeme noviny a ta je „Ve Finsku zruší předměty a vyučuje se tam multioborově". To je panečku revoluce. A mně hned volají dvě rádia a jedna televize – Pane „experte", neokomentoval byste nám to? Myslíte, že by to prospělo i českému školství? Finko je náš vzor, že?

Znáte data o výsledcích finských studentů a trendu, nebo jen ten jeden před cca deseti lety, kdy byli nahoře?

Ne, to sem netahejte, vyjádřete se nám k té krásné myšlence, jak zruší ty předměty.

Nezlobte se, já takové podružnosti nechci komentovat.

O něco ve školství jde, a hodně o to jde. O něco zase skoro vůbec. Rozlišujte to, prosím.


Václav Klaus ml. pedagog a dlouholetý ředitel školy, expert ODS



    sdílejte: