Václav
Klaus
ml.

O sněhu a o padesátce


11. února 2019 Novinky.cz

    sdílejte:


Já se omlouvám, ale po týdenní sérii televizních debat, článků, polemik, urážek a všeho možného mám teď nulovou chuť věnovat se politickým tématům. A napíšu radši o sněhu.

Většinou píšu (dnes po 253.) tento komentář v sobotu večer, redakce ho chce mít den předem. Tentokrát ovšem jedu v sobotu jako svědek na svatbu na sever Čech (Dycky Děčín! :-) ) a asi to nebude zrovna „Suchý únor", protože otec nevěsty je fanatický fanoušek hokejových „Chemiků" z Litvínova a já fandím Cheze od dětství taky. Takže nějaká chemie C2H5OH proběhne. Píšu proto radši dopředu v pátek.

Ale k věci, k sněhu. Spousta novinářů a televizních štábů a politiků a dalších si myslí, že je strašně důležité, co řekl Babiš a co mu na to řekl Hamáček a co jsem řekl já a co poslanec Peksa. A podobně. Proto to dávají ve zprávách dopředu a komentáře nejsou o ničem jiném. Ale proč? Lidi daleko víc zajímá jejich zdraví, rodina, děti, co se stalo v lese u nich za barákem, jak hrál Litvínov a jestli sněží nebo je obleva venku. Lidi taky dost zajímá, jestli jsou šťastný.

Většinou čím jsou starší, tak jejich veselost a pocit štěstí ubývá. Možná už toho hodně viděli a nějaké novinky je tolik nedostanou do kolen. Když jsme třeba u litvínovského hokeje – tak Bubla (to jsem byl kluk) určitě nehrál v obraně hůř než Karagavrilidis (to jsem byl puberťák), ten než Šlégr (to jsem byl mladý muž) a všichni tři dohromady než teď Trončinský.

Bude mi padesát. Řada věcí mě už tak netěší jako kdysi. Nebo je vůbec nedělám. Fotbal nehraju od čtyřiceti, co jsem definitivně ztratil výbušnost v prvních třech krocích – takový ty strejcovský pěší fotbaly jsou o ničem. Závodil jsem zamlada, do první svatby na lyžích – teď už nikdy v tyčích nepojedu, nemám tak namakaný břicho, ani záda, i hůř vidím – urval bych si koleno ve čtvrtý bráně nebo tak něco. Jasně, když je „lehkej" sníh – tak ještě na sjezdovce machruju, když si mohu zatočit, kde chci.

Nevím, jestli to popisuju dobře, jak vás řada věcí míň těší nebo je pomalu přestáváte dělat. Což je smutný. Máte tedy naopak i štěstí, co dvacetiletí nemají. Z dětí, aspoň těch starších, vyrostli slušní lidé. Máte za sebou úspěchy pracovní, nadhled – už nepotřebujete ocenění okolí jak zamlada, víte to sám.

A něco si díkybohu držíte stejný. Pořád mám stejnou radost ze sněhu. Jako když jsem byl kluk. Všechny děti sníh milujou – to ví každý učitel. Když máte v půlce listopadu hodinu a fakt se snažíte, i látka je zajímavá, a najednou to můžete zahodit, protože začalo sněžit. A všichni se jen koukají z okna. Jak se celá země změní, atmosféra. Z hnusného dušičkového šediva – je najednou bílo. A ticho. Věci vypadají jinak. Pak na horách, když vyjde slunce, nový sníh jiskří jak diamanty. Projet jako první hlubokým sněhem dolů k vleku...

A máme půlku února, pomalu to bude končit. Takhle krásná, plná sněhu, zima nebyla aspoň osm let. A když to takhle bude chodit jednou za osm let, zažiju takový zimy ještě čtyři? To není moc. Možná se mi proto ten sníh líbí čím dál víc. Možná jsem byl v minulým životě nějakým eskymákem – ti prý mají asi sto výrazů pro sníh, my Češi asi šest, většina afrických národů žádný. Nemohl bych žít v zemi, kde v zimě nesněží.

Asi by bylo lepší dát sem pár fotek. Teď mám v Peci za barákem asi 120 cm, nahoře je dvakrát tolik. Nebo mít větší literární talent. Chtěl jsem napsat, že na světě je krásně.

Hezký den.


Václav Klaus ml.





    sdílejte: