Klaus
ml.
Reforma českého sportu
20. srpna 2018 Novinky.cz
Vládou prošla s neutrálním stanoviskem novela o českém sportu. A pan poslanec Hnilička mi to už taky přinesl, tak dnes pár slov o sportu.
Sám jsem celé mládí jezdil po horách po závodech, asi 20 let byl v Sokole, ve veteránském (30+) věku jsem až do loňska obrážel „dědečkovské" závody na silničním kole. Příští rok budu v kategorii nad 50, to chci ještě zkusit. Musím teda nějak shodit 3 kg sněmovního tuku z panděra. To vysedávání po schůzích do večera je mor. No, nic.
Píšu to proto, že bez sportu si nedokážu svůj život představit – má ve mně zastánce. Když jsem přijímal zaměstnance a byli dva rovnocenní, z toho jeden sportovec – vždycky jsem vzal sportovce. Mám pocit, že jsou to optimističtější – tak nějak víc v pohodě lidé. Nevím už jak popsat, že jsem na straně sportu.
Přesto novelu zákona o sportu nepodpořím, nelíbí se mi. Vysvětlím.
Neřeší reálné problémy financování sportu. Podle mě je první kruciální otázka – kolik peněz tam má jít. Odpověď není automaticky, že hodně nebo mnohem víc. Jsou to peníze daňových poplatníků, tedy i důchodkyň, co se dívají v televizi na seriály, lovců kešek a jiných ajťáků, čtenářů v knihovnách...
Když to vezmu za nás jako extrémně sportovní rodinu, žádné peníze od státu jsme nikdy nedostali ani nepotřebovali. Jo, dcera na mistrovství Evropy dorostenek už měla soustředění a turnaj placený házenkářským svazem. Ale to je reprezentace. Myslím ten masový normální sport – platí si lidé sami nebo rodiče dětem. Dokážou určitě se svými penězi nakládat lépe než stát.
Když si vezmeme naše nejlepší zimní olympioničky posledních let – Sáblíková, Záhrobská, Ledecká – stát jim v jejich cestě víceméně nijak nepomohl – peníze šly jinam.
To, že někam přes tři převodníky doputuje 15 tisíc do Slavoje Houslice (a to ještě musíte na okresní a krajské schůzi hlasovat se správnou partou), pro klub není rozhodující. Rozhodující je ten čas a ten sportovní duch. Čas toho, kdo poseká trávu a uklidí balony. Trenér, co přemluví kluky, aby chodili. Který postaví i to největší kopyto v 70. minutě na plac, bez ohledu na stav utkání, protože by jinak nechodil a nemůže jich být jen 11, protože Franta mívá směny a občas je někdo zraněný. Jeho manželka, co vypere v neděli dresy...
Teď se budete smát, že šachy nejsou sport (jde o úhel pohledu, nikomu to neberu). No ale dvacet let jsem vedl klub, hráli jsme dokonce první ligu – a asi dvakrát dostali 6000 Kč nebo tak něco, neb jsme mívali dost mládeže. Bezvýznamné. Toho času, co s tím člověk měl, a dělání soupisek a přemlouvání lidí, aby dělali kapitána družstva a vše se odeslalo a všichni zaplatili příspěvky. Rodiče, co vezli děti na turnaj. Udělat pořádek ve figurkách a vůbec v klubovně. A pak stát ještě vymyslel, že musíme být zapsaný spolek, stanovy, účetnictví a další kraviny. Kdyby mi dávali sto tisíc ročně – nedělal bych to. Ale holt klub tak nějak rostl, někdo to dělat musí. Zadarmo. Píšu to proto, že u sportu hodně dlouho nejde o žádné peníze. Myslím, že by jich stačilo méně a lépe rozdělených.
To jsme u druhé kruciální otázky, komu ty peníze daňových poplatníků dávat. Reprezentaci jasně. Ale jaké reprezentaci (kolová?, vzpírání žen?...) a kolik? Podle jakých kritérií? Vrcholovým soutěžím a klubům? Fotbalové Spartě, kde hraje v základu devět cizinců? Proč? Mládeži – no jasně, ale které? Každému, kdo sportuje „s registračkou"? Všem stejně? Nebo jen těm, co mají výsledky? Nebo jen drahým sportům? Nebo podporovat akce právě pro neregistrované? A jak jim ty peníze posílat? Přes obce? Přes sportovní svazy? Nějak jinak? Jak dělat kontrolu a vyhodnocení efektivity?
Nic z toho zákon poslance Hniličky neřeší. (A nekecal jsem, fakt mám sportovce rád, proto taky s poslancem Hniličkou vycházím výborně a mám ho rád, ač je z jiný partaje). Zavádí jen novou Agenturu pro sport, která by peníze rozdělovala – jakoby odjinud. Ale jde o to jak, viz výše.
Hlavně – stát má být jednoduchý. I jeho pravidla. Proto až se vyřeší výše zmíněné kruciální otázky, tak to má garantovat ministerstvo, a ne nějaká agentura. Protože ministr nese politickou zodpovědnost, je na něj vidět, útočí na něj novináři a interpelují poslanci. Jeho sekce pro sport má být metodicky vedena, kvalitně personálně obsazena a systémově a kompetentně na tom pracovat. Takhle funguje stát. Když to bude priorita priorit nějaké vlády, tak může vzniknout nové ministerstvo – „pro sport".
Ale snaha to jen „znezávislit" – dostat do meziprostoru – navolit do „Rady" 10 odborníků a „odborníků" a šíbrů, k nim se přidá pět poslanců (někdo z leknutí; někdo, že tam bude příplatek 5000 měsíčně; někdo, kdo tam bude dávat pozor, aby to správně „běhalo" – silovej hráč; a někdo, že je sportovec) – to nic dobrého nepřinese. Není tam pak vidět, parlamentní výbor jednou za rok schválí závěrečnou zprávu – zcela formálně. A penězotoky vesele poběží dál – jen budou ještě více skryty.
Takových agentur už máme mraky. Pomalu každou středu do nich volíme nějaké zástupce – většinou jde o nějaké partajní týpky z regionů, co se nedostali do sněmovny a siloví hráči se je snaží někam uplacírovat. A v jádru to ničí stát a jeho schopnost fungovat.
Třeba megaprůšvih s Akreditační („nezávislou") komisí pro vysoké školy. Vznikly jich desítky, máme vejšek nejvíc na světě na hlavu. Vždyť to měl dělat jeden odbor na MŠMT a ministr to měl zarazit, když to začalo smrdět, a paní Dvořákovou vyhodit. Když jde o nezávislou komisi – tak to nejde. Teď jim tedy za odměnu udělali „Akreditační úřad" (nezávislý).
Podobně nekontrolovatelná je státní televize. To má řídit ministr kultury a jmenovat generálního ředitele. A ministr by musel setsakra dát pozor, aby rozhodoval nestranně a transparentně. My máme místo toho asi čtyři rady a televize je „nezávislá" a ještě „veřejnoprávní". Veřejnoprávní znamená „státní" bez vlivu státu. Pak by ale měl být přijat zákon, že koncesionářské poplatky a jejich výše jsou dobrovolné. Stát by neměl nutit občany to platit, když to není státní.
Tak prosím, nevytvořme podobný paskvil i ze sportu a řešme radši výše zmíněné kruciální otázky.
Václav Klaus ml.