Václav
Klaus
ml.

Reforma českého sportu


20. srpna 2018 Novinky.cz

    sdílejte:


Vládou prošla s neutrálním stanoviskem novela o českém sportu. A pan poslanec Hnilička mi to už taky přinesl, tak dnes pár slov o sportu.

Sport je skvělá věc. Dělat ho pro radost nebo i závodně a nebýt poslední nebo mít nějaký malý úspěch. Je to jedna z nejlepších věcí na světě. Všechny moje „dospělé" děti sportují/sportovaly (fotbal, házená, basket). Teď jsme se radovali, malou dcerku (5) přijali na náboru do přípravky na atletiku.

Sám jsem celé mládí jezdil po horách po závodech, asi 20 let byl v Sokole, ve veteránském (30+) věku jsem až do loňska obrážel „dědečkovské" závody na silničním kole. Příští rok budu v kategorii nad 50, to chci ještě zkusit. Musím teda nějak shodit 3 kg sněmovního tuku z panděra. To vysedávání po schůzích do večera je mor. No, nic.

Píšu to proto, že bez sportu si nedokážu svůj život představit – má ve mně zastánce. Když jsem přijímal zaměstnance a byli dva rovnocenní, z toho jeden sportovec – vždycky jsem vzal sportovce. Mám pocit, že jsou to optimističtější – tak nějak víc v pohodě lidé. Nevím už jak popsat, že jsem na straně sportu.

Přesto novelu zákona o sportu nepodpořím, nelíbí se mi. Vysvětlím.

Neřeší reálné problémy financování sportu. Podle mě je první kruciální otázka – kolik peněz tam má jít. Odpověď není automaticky, že hodně nebo mnohem víc. Jsou to peníze daňových poplatníků, tedy i důchodkyň, co se dívají v televizi na seriály, lovců kešek a jiných ajťáků, čtenářů v knihovnách...

Když to vezmu za nás jako extrémně sportovní rodinu, žádné peníze od státu jsme nikdy nedostali ani nepotřebovali. Jo, dcera na mistrovství Evropy dorostenek už měla soustředění a turnaj placený házenkářským svazem. Ale to je reprezentace. Myslím ten masový normální sport – platí si lidé sami nebo rodiče dětem. Dokážou určitě se svými penězi nakládat lépe než stát.

Když si vezmeme naše nejlepší zimní olympioničky posledních let – Sáblíková, Záhrobská, Ledecká – stát jim v jejich cestě víceméně nijak nepomohl – peníze šly jinam.

To, že někam přes tři převodníky doputuje 15 tisíc do Slavoje Houslice (a to ještě musíte na okresní a krajské schůzi hlasovat se správnou partou), pro klub není rozhodující. Rozhodující je ten čas a ten sportovní duch. Čas toho, kdo poseká trávu a uklidí balony. Trenér, co přemluví kluky, aby chodili. Který postaví i to největší kopyto v 70. minutě na plac, bez ohledu na stav utkání, protože by jinak nechodil a nemůže jich být jen 11, protože Franta mívá směny a občas je někdo zraněný. Jeho manželka, co vypere v neděli dresy...

Teď se budete smát, že šachy nejsou sport (jde o úhel pohledu, nikomu to neberu). No ale dvacet let jsem vedl klub, hráli jsme dokonce první ligu – a asi dvakrát dostali 6000 Kč nebo tak něco, neb jsme mívali dost mládeže. Bezvýznamné. Toho času, co s tím člověk měl, a dělání soupisek a přemlouvání lidí, aby dělali kapitána družstva a vše se odeslalo a všichni zaplatili příspěvky. Rodiče, co vezli děti na turnaj. Udělat pořádek ve figurkách a vůbec v klubovně. A pak stát ještě vymyslel, že musíme být zapsaný spolek, stanovy, účetnictví a další kraviny. Kdyby mi dávali sto tisíc ročně – nedělal bych to. Ale holt klub tak nějak rostl, někdo to dělat musí. Zadarmo. Píšu to proto, že u sportu hodně dlouho nejde o žádné peníze. Myslím, že by jich stačilo méně a lépe rozdělených.

To jsme u druhé kruciální otázky, komu ty peníze daňových poplatníků dávat. Reprezentaci jasně. Ale jaké reprezentaci (kolová?, vzpírání žen?...) a kolik? Podle jakých kritérií? Vrcholovým soutěžím a klubům? Fotbalové Spartě, kde hraje v základu devět cizinců? Proč? Mládeži – no jasně, ale které? Každému, kdo sportuje „s registračkou"? Všem stejně? Nebo jen těm, co mají výsledky? Nebo jen drahým sportům? Nebo podporovat akce právě pro neregistrované? A jak jim ty peníze posílat? Přes obce? Přes sportovní svazy? Nějak jinak? Jak dělat kontrolu a vyhodnocení efektivity?

Nic z toho zákon poslance Hniličky neřeší. (A nekecal jsem, fakt mám sportovce rád, proto taky s poslancem Hniličkou vycházím výborně a mám ho rád, ač je z jiný partaje). Zavádí jen novou Agenturu pro sport, která by peníze rozdělovala – jakoby odjinud. Ale jde o to jak, viz výše.

Hlavně – stát má být jednoduchý. I jeho pravidla. Proto až se vyřeší výše zmíněné kruciální otázky, tak to má garantovat ministerstvo, a ne nějaká agentura. Protože ministr nese politickou zodpovědnost, je na něj vidět, útočí na něj novináři a interpelují poslanci. Jeho sekce pro sport má být metodicky vedena, kvalitně personálně obsazena a systémově a kompetentně na tom pracovat. Takhle funguje stát. Když to bude priorita priorit nějaké vlády, tak může vzniknout nové ministerstvo – „pro sport".

Ale snaha to jen „znezávislit" – dostat do meziprostoru – navolit do „Rady" 10 odborníků a „odborníků" a šíbrů, k nim se přidá pět poslanců (někdo z leknutí; někdo, že tam bude příplatek 5000 měsíčně; někdo, kdo tam bude dávat pozor, aby to správně „běhalo" – silovej hráč; a někdo, že je sportovec) – to nic dobrého nepřinese. Není tam pak vidět, parlamentní výbor jednou za rok schválí závěrečnou zprávu – zcela formálně. A penězotoky vesele poběží dál – jen budou ještě více skryty.

Takových agentur už máme mraky. Pomalu každou středu do nich volíme nějaké zástupce – většinou jde o nějaké partajní týpky z regionů, co se nedostali do sněmovny a siloví hráči se je snaží někam uplacírovat. A v jádru to ničí stát a jeho schopnost fungovat.

Třeba megaprůšvih s Akreditační („nezávislou") komisí pro vysoké školy. Vznikly jich desítky, máme vejšek nejvíc na světě na hlavu. Vždyť to měl dělat jeden odbor na MŠMT a ministr to měl zarazit, když to začalo smrdět, a paní Dvořákovou vyhodit. Když jde o nezávislou komisi – tak to nejde. Teď jim tedy za odměnu udělali „Akreditační úřad" (nezávislý).

Podobně nekontrolovatelná je státní televize. To má řídit ministr kultury a jmenovat generálního ředitele. A ministr by musel setsakra dát pozor, aby rozhodoval nestranně a transparentně. My máme místo toho asi čtyři rady a televize je „nezávislá" a ještě „veřejnoprávní". Veřejnoprávní znamená „státní" bez vlivu státu. Pak by ale měl být přijat zákon, že koncesionářské poplatky a jejich výše jsou dobrovolné. Stát by neměl nutit občany to platit, když to není státní.

Tak prosím, nevytvořme podobný paskvil i ze sportu a řešme radši výše zmíněné kruciální otázky.


Václav Klaus ml.





    sdílejte: