Turisti a gender

Například ohledně vylučovací kauzy byl nejlepší dopis řezníka z Moravy, který měl v jádru dvě myšlenky: 1) ... napsal jsem našemu předsedovi, ať mě okamžitě vyškrtnó. 2) Kolega jede do Prahy, posílám Vám dvě kila uzeného, napište, komu to předat.

Uzené bylo skvostné a sehrálo nemalou roli v dobré náladě poslanců školského výboru, kteří pak v tajné volbě o trochu oddálili moment, kdy budu při veřejném hlasování na plénu z tohoto výboru vyhozen. Na Moravu bych v této souvislosti rád vzkázal, že pokud budu v parlamentu zbavený své odborné práce (celý život jsem učil a řediteloval) a budu zbývající 2,5 roku jezdit parlamentní ještěrkou – nebo co mi přidělí – uzené přijde k chuti určitě ještě více. :-)

No a jeden dopis nosím v tašce už od ledna, že o něm musím napsat. Je od vášnivého turisty, který pracoval i ve vysoké funkci v Klubu českých turistů a teď ještě stále vede aspoň místní odbor této organizace. Musím tedy rovnou říct, že jsem zaujatý a k této organizaci mám extrémně kladný vztah. Zaprvé můj dědeček Václav byl fanatický turista a jeden z pionýrů této organizace na Zakarpatské Ukrajině (tehdy součást Československa), kam ho zavála hospodářská krize koncem dvacátých let. Pracoval jako účetní v české stavební firmě, co tam stavěla školy a železnice a tak. Dědečkův vztah k přírodě a čerstvému vzduchu (pocházel z vesnice Mileč u Nepomuka) dobře ilustruje rodinná historka, že se šel poprvé podívat na otcův zápas v basketu, teprve až když tento hrál první ligu (cca po deseti letech), protože neuznával žádné sporty v hale. :-)

KČT mám rád ale i bez ohledu na dědečka. Máme určitě největší počet značených tras na světě (taky máme krásnou a rozmanitou zemi) na obyvatele. Naše značení je precizní, krásné a s láskou dělané – často je dělají manželské páry, dobrovolní značkaři. Turistické cesty jsou nedílnou součástí naší krajiny a prostě výrazně zvyšují kvalitu života našich občanů. Jde o jeden z nejlevnějších koníčků, kdy i úplně chudá rodina může vyrazit pár stanic z města „posázavským pacifikem" a pak se vydat na výlet. Ve většině zemí světa nic takového nemají. Jsme národ turistů a houbařů.

O houbách napíšu až v létě o prázdninách a vrátím se k dopisu. Turistický činovník popisuje, jak na činnost spolku potřebují nějaké peníze (směrovky, stojanové mapy...), a celkem úspěšně je v minulosti získávali z dotací a grantů. Nově však je v kritériích dotačního programu ministerstva školství „Organizace sportu – Sportovní svazy" mimo jiné: „Genderové složení ve struktuře sportovního svazu (výkonný výbor, odborné komise): 0-2 body".

Pisatel dále popisuje, že jsou tedy „-2body", neb ústřední výbor je složen z 14 volených předsedů krajských organizací a nejde asi určovat krajům, který si má zvolit za předsedu ženu a který muže, aby se dosáhlo kýžené parity.

Ale nechme nuance jednoho svazu. Minule jsem psal o střetu jednoho „lidského práva", jedné ideologické floskule s reálným životem. S konkrétním dítětem, které jde k adopci. Tady máme další případ, kdy jacísi dobrodějové v rámci ideologie, že ženy jsou v moderním západním světě utlačovány (v Pákistánu a Saúdské Arábii dobrodějové tuto činnost nevyvíjejí), dělají pravidla. Já vím, nejde o život. Možná bude někde v lese o pár směrovek míň a o jednu mapu. Vždyť zatím jinak nikdo nic nikomu nezakazuje.

Ale už si na to dělají prostor.

Proč to trpíte, pane ministře Plago?


Václav Klaus ml.